čtyřicet zim

Když oheň plane v tichu hor,
a noc má dech starých dob,
tam stojíš pevný, mlčenlivý,
jak kámen, meč a rodný hrob.

Čtyřicet zim tě kulo k zemi,
vítr i déšť tě učil stát,
jsi huskarl věrný, muž i otec,
co umí chránit, nést i dát.


Jsme tvůj domov, tvůj klidný břeh,
kde můžeš meč svůj složit.
Jsme hlas, co zní ti v každém snu,
když rohy volaj boj i čest.

Stojíme při tobě, láskou spjati,
já — tvá žena, dcera — světlo dní,
ať Jormun zpívá v kruhu bratří,
my jsme tvůj sever, tvůj stín.

Když v kroužcích brnění kráčíš vpřed,
a bubny zní jak srdce země,
vidíme víc než válečný krok —
vidíme muže, co nese jméno.

Učíš nás síle beze slov,
věrnosti, která neuhne,
v očích máš klid i dávný hněv,
co chrání rod a plamen v něm.

Jsme tvůj domov, tvůj klidný břeh,
kde můžeš meč svůj složit…